Varus

„Život šípu letí jako blesk. Není nic, jen směr a cíl.“
Pro své nepřekonatelné střelecké schopnosti a neochvějnou čest byl Varus vybrán, aby se stal strážcem posvátného ionského chrámu. V této svatyni se nacházela prastará jáma, v níž se ukrývalo zlo tak hrozivé, že by podle ionských stařešinů mohlo zaplavit svou temnotou celý ostrov. Varus byl na svůj úkol velice hrdý, neboť jím byli pověřování vždy jen ti nejlepší ionští válečníci. Bydlel se svou rodinou v nedaleké vesnici a vedl pokojný život naplněný přísným řádem strážce. Tak tomu bylo do dne, než do Ionie vtrhla noxijská vojska. Jejich úderným jednotkám šla ve stopách jen smrt a zkáza... a Varusův chrám jim stál přímo v cestě. Varus se musel rozhodnout. Čest jej zavazovala zůstat a střežit chrám, bez jeho pomoci však neměli obyvatelé jeho vesnice žádnou šanci se proti blížícím se útočníkům ubránit. S těžkým srdcem se nakonec rozhodl dodržet své povinnosti strážce. Zlo nesmělo za žádných okolností uprchnout.

Díky jeho šípům se toho dne k chrámu nedostal žádný z vojáků, kteří jej chtěli obsadit. Jakmile se však vrátil do vesnice, našel místo malebných domů jen spálené pohřebiště. Když svou ženu a děti viděl mrtvé, padl na kolena zdrcen lítostí. Záhy se jej však zmocnila spalující nenávist. Přísahal, že pobije všechny noxijské útočníky do posledního; pro splnění tohoto úkolu však neměl dostatek sil. Vydal se tedy napospas tomu, co celý život střežil a co slíbil, že nevpustí na tento svět. Věděl, že síla uvězněná v jámě ho stráví stejně jako plamen můru; než se tak však stane, poskytne mu zrůdnou moc, před kterou se nic nezastaví. Bylo mu jasné, že pokud se na tuto cestu vydá, už z ní nebude návratu. Ve svém rozhodnutí však nezakolísal. Skočil do temného ohně a cítil, jak se k jeho tělu váže zlověstná energie... která ho dříve nebo později zahubí. Odešel z chrámu a vydal se hledat všechny Noxijce, kteří se invaze zúčastnili. Tento děsivý úkol jej nakonec zavedl až za jejími hlavními strůjci.