Sion

KREV.

CÍTIT.

CHTÍT. BOLEST. POTŘEBOVAT!

BLÍZKO. BLÍŽIT SE.

ŘETĚZY PRYČ? VOLNÝ! ZABÍT!

NA DOSAH. ANO! SMRT! SMRT!

Pryč. Moc rychle. Žádný boj. Víc. Chci... víc.

Hlas? Neznám. Vidím ho. Velký generál. Můj generál.

Vede. Jdu za ním. Pochodujeme. Kam? Měl bych vědět. Nevzpomínám si.

Všechno krvácí. Záleží na tom? Noxus dobývá. Zbytek? Nepodstatný. Tak dlouho... jsem už neokusil vítězství.

Vojenský vůz se kolébá. Natřásá se. Těsná klec. Zbytečný rituál. Čekání. K zešílení. Přidejte, hlupáci!

Tak. Praporce. Demaciani a jejich hradby. Zbabělci. Jejich brána se rozpadne. Představa masakru uklidňuje.

Kdo dal rozkaz zastavit? Přisluhovači neodpoví. Žádné známé tváře. Bezvýznamní pro mě i pro dějiny.

Klec se otevírá. Konečně! Už žádné čekání. DO BOJE!

Praky a šípy? Zbraně pro děti! Hradby je neochrání!

Cítím jejich strach. S každou ranou se jejich barikády hroutí a oni se třesou čím dál víc. UŽ BRZY!

Noxijské bubny. Demacijské výkřiky. Sláva není vyznamenání; sláva je horká krev na tvých rukou! Tak vypadá život!

U nohou mi leží tisíc potrhaných mrtvol a všude kolem mě hoří demacijské domy. Skončilo to moc rychle! Ještě aspoň jednoho...

Muži zírají. Ve tvářích se jim zračí strach. Jestli je pohled na vítězství pro jejich oči příliš děsivý, měl bych jim je vydloubnout. Zato v očích Velkého generála není strach, jen spokojenost. Spokojenost s tím, jak vše proběhlo.

Kráčím po bojišti s Velkým generálem, prohlížíme si dílo zkázy a já zoufale toužím po dalším protivníkovi. Kulhá, že by zranění z bitvy? Jestli cítí bolest, nedává to najevo. Pravý Noxijec. Nelíbí se mi ovšem jeho zvířecí společník; hoduje na mrtvých, aniž by na nich měl jakoukoliv zásluhu. Váleční psi by se hodili víc.

Demacie bude už brzy naše. Cítím to. Jsem připraven vyrazit na pochod. Velký generál trvá na tom, abych si odpočinul. Jak mám odpočívat, když jsou nepřátelé stále naživu?

Proč tu ještě otálíme? To čekání mě užírá. Nechali mě samotného. Jen ten pták mě sleduje. Nelíbí se mi. Kdyby patřil někomu jinému, rozdrtil bych ho v pěsti.

Zmocňuje se mě únava. Ještě nikdy jsem nebyl tak... vyčerpaný.

Borame? Jsi to ty? Co to šeptáš?

Kde že jsem?

V zajetí? V kotci jako nějaký pes. Jak se to stalo?

Došlo... k bitvě, rabování pevnosti, pak jen ticho. Přepadli nás? Nevzpomínám si.

Zranili mě. Cítím rozšklebenou ránu... ale žádnou bolest. Mysleli si, že jsem mrtvý. A teď jsem jejich trumf. Osud se směje. Mě nikdo v kleci neudrží! Budou litovat, že mě zajali.

Demacijští červi! Papouškují slova o laskavosti, ale to jejich bezohlednost neumenšuje. Ležím ve vlhké jámě. Žádné jídlo. Žádné mučení. Žádné vystavování na odiv. Nechávají mě tu shnít.

Vzpomínám si na svůj vrcholný okamžik. Držel jsem krále za hrdlo a ve svých pevně sevřených prstech jsem cítil poslední úder jeho srdce. Nevzpomínám si, že bych kdy ruku uvolnil. To je tvá pomsta, Jarvane?

Slyším triumfální pochod. Dupot těžkých bot po dláždění. Přes zdi kobky znějí tlumeně. Dunění noxijských bubnů. Budu opět svobodný. Ulicemi poteče demacijská krev!

Nepřišli. Neslyšel jsem žádný boj. Žádný ústup. Že by se mi to jen zdálo?

Ten pahýl nebolí. Té železné boty si skoro nevšímám. Je pokrytá rzí.

Kdy jsem o tu nohu přišel?

Stále cítím krev. Bitva. Přináší útěchu.

Sžírá mě hlad. Nespal jsem. Čas se plouží. Jsem tak unaven.

Jak dlouho?

Taková tma. Jáma. Vzpomínám. Velký generál. Jeho šepot. Co to bylo?

Někdo jiný.

Ztrácí se to. Nesmím zapomenout.

Zpráva. Vyrytá. Pamatuj.

„SIONE - pozor na havrany.“

PUSŤTE MĚ!

KREV.