Irelia

„Ten meč tančil, jako by maloval krví na neviditelné plátno.“

Při svých snahách o dosažení osvícení vyvinuli Ioňané některá z nejúžasnějších a nejnebezpečnějších bojových umění na celé Runeterře. Nejpozoruhodnější způsob boje s mečem však nečekaně vznikl v reakci na zásahy zvenčí.

Mistr Lito byl proslulý šermíř, jehož učení si získala nesmírnou oblibu mezi vládnoucí třídou téměř všech městských států. Podstata jeho umění byla přísně střeženým tajemstvím, povídalo se však, že v jeho rukou meče doslova ožívaly. Jednoho dne ale nečekaně onemocněl jakousi podivnou chorobou, nad níž i ti nejzkušenější lékaři Runeterry jen bezradně krčili rameny. Když zemřel, zanechal po sobě syna Zelose, dceru Irelii a jednu zcela unikátní zbraň. Zelos se stal seržantem v ionské armádě a těsně před vpádem noxijských vojsk do Ionie odjel do Demacie s prosbou o pomoc. Po dobu Zelosovy nepřítomnosti připadla starost o rodný dům Irelii. Když do města vtrhli noxijští, byla v něm úplně sama.

Ioňané bojovali statečně, přesto však jejich krev skrápěla zdi a vsakovala se do země pod nohama cizích útočníků. Ioňané se již chystali na Velkém náměstí kapitulovat, když tu najednou přispěchala Irelia, pozvedla nad hlavu otcův obrovský meč a vyzvala své spoluobčany, ať vytrvají, dokud se její bratr nevrátí. To jim vlilo novou sílu do žil. Strhl se zběsilý boj, při kterém Irelii zasáhla noxijská nekromantská kletba.

Život z ní zvolna vyprchával a Soraka, dítě hvězd, se naposledy pokusila ukotvit její slábnoucí duši. Irelia se však nehodlala vzdát tak snadno. I přesto, že byla na pokraji smrti, náhle povstala - a společně s ní se do vzduchu vznesl i meč jejího otce. Pustila se opět do zuřivého boje a zřejmě ji ani nijak nepřekvapilo, že její zbraň tak nečekaně ožila. Meč kolem ní tancoval a bez sebemenší námahy pobíjel Noxijce, kteří tomu divadlu s hrůzou v očích přihlíželi. Útočníky se nakonec podařilo přemoci a přinutit k ústupu. Za chrabrost projevenou pro obraně své domoviny pak byla Irelia jmenována kapitánkou ionské gardy.