Ve srovnání s patchem 7.22.1.
- Příběh
‚Nechceš, abych ti vyprávěla nějakou pohádku?'
‚Ale babi, na to už jsem přece stará.'
‚Nikdo není moc starý na to, aby si nemohl vyslechnout dobrý příběh.'
Dívka si neochotně zaleze do postele a čeká. Ví, že tuhle bitvu nemůže vyhrát. Za okny kvílí vítr a stáčí padající sníh do ďábelských vírů.
‚Tak která to bude? Co takhle tu o ledové čarodějce?' ptá se babička.
‚Ne, tu ne.'
‚A co takhle nějaký příběh o Braumovi?' Odpovědí jí je pouhé ticho. Stará žena se usměje. ‚Těch je veliká spousta. Moje babička mi často vyprávěla o tom, jak Braum zachránil naši vesnici před obrovským drakem! Nebo jak jednou - to už je dávno - sjel po lávové řece! Nebo...' Odmlčí se a zamyšleně si položí prst na rty. ‚Už jsemmilovaným tifreljordským vyprávělahrdinou, jak Braum přišel ke svému štítu?'
Dívka zavrtí hlavou.který Oheňje vobdařen krbuohromnými praskásvaly a zaháníještě meluzínu.
‚Inuvětším dobrásrdcem. V horách nad naší vesnicí žil byl jeden muž jménem Braum...'
‚To přece vím!'
‚Staralkaždé setaverně hlavněseverně ood svéMrazivé maléTvrze hospodářství,oslavují kdehosté mělnad spoustumedovinou ovcíjeho alegendární kozsílu, ale byl to tendíky nejmilejšíníž člověkúdajně nadokázal světě.během Vždyckyjediné mělnoci napokácet tvářidubový úsměvles a pro každého si našel vlídné slovo. Jednoho dne se však stalo něco hrozného. Nacelou horu se vydal mladý trollí chlapec - bylo mu asi jako tobě - a narazilrozdrtit na tajnou chodbu vytesanou do skalního úbočí. Vstup střežily ohromné kamenné dveře, do jejichž středu byl osazený úlomek pravého leduštěrk. Když je otevřel, nemohl uvěřit vlastním očím: spatřil sál plný zlata, drahokamůS amagickými všechdveřmi možnýchod pokladůpokladnice, na které si jen vzpomeneš!'
Dívka ani nedutá a babička pokračuje ve vyprávění: ‚Netušil ovšem, že to byla past. Ledová čarodějka ty dveře proklela, a jakmile jimi ten mladý troll prošel, TŘESK! a uvěznily jej uvnitř. Ať se snažil sebevíc, nedokázal je otevřít. Jeho volání naštěstí zaslechl jeden pastýř, který hnal kolem své stádo. Svolal na pomoc lidi ze širokého okolí, ale ani ti nejsilnější válečníci s dveřmi nepohnuli. Rodiče toho hocha byli celí zoufalí; ozvěna nářku jeho matky se snášela z hory do okolních údolí. Už se vzdávali veškeré naděje. A tu se k nim znenadání donesl vzdálený smích.'
‚To byl Braum, že ano?'
‚Ty jsi ale hlavička! Braum zaslechl jejich pláč a sešel dolů z hory. Vesničané mu pověděli o tom trollím chlapcisebou anosí ojako kletběštít, která jej uvěznila.bloumá Braum se usmál, pokývalzmrzlým hlavouseverem, přistoupil k tajné chodbě a podíval se na dveře. Zatlačil. Zatáhl. Udeřil do nich; nakopl je; pokusil se je vyrvat z pantů. Ale dveřekam se ani nehnuly.'
‚Ale vždyť Braum je nejsilnější člověk, co kdy žil!'
‚Bylo to opravdu zvláštníhne,' kývá babička souhlasně hlavou. ‚Čtyři dny a čtyři noci seděl Braum na balvanutam s hlavou v dlaních a snažil se něco vymyslet. Vždyť šlo o život dítěte! A když vzešloním sluncejde popáté,i jeho oči se rozzářily a po tváři se mu rozlil širokýkníratý úsměv. »Když nemohu jít skrz dveře,« řekl, »budu muset projít...«'
Dívka se zamyslí a oči se jí náhle rozšíří úžasem. ‚Skrz horu,' vydechne.
‚Skrz horu,' přitakává babička. ‚Braum vyšel až na samý vrchol a začal se ranami pěstí probourávat směrem dolů. Jeden úder střídal druhý a balvany létaly vzduchem,jenž ažsi zmizelsvou hlubokosilou v srdci hory. Skála se začalaničem otřásat.nezadá Vesničanés anijeho nedutalisvaly. Když se oblak prachu rozptýlil, spatřili Brauma, jakJe-li stojíněkdo uprostředskutečným pokladupřítelem alidí v náručí drží zesláblého, avšak šťastného trollího chlapce.'
‚Já věděla, že to dokáže!'
‚Neměli však čas na oslavy. Vše se začalo třást a bořit: Braumův tunel narušil skalní klenbu a ta se teď propadala! Braum neváhalnouzi, popadl očarované dveře a pozvedl je nad hlavu jako štít, aby se ochránil před tříštící se horou. Když bylo po všem, nenacházel Braum slov: na těch dveřích nebylo ani škrábnutí! O jejich zázračných schopnostech nebylo pochyb. A od té doby nosí Braum tento čarovný štít stále po svém boku.'
Dívka sedí na postýlce a stěží skrývá nadšení. Babička chvíli čeká. Pak pokrčí rameny a vstane k odchodu.
‚Babičko,' zatahá ji dívka za sukni, ‚vyprávěj mi ještě něco.'
‚Až zítra,' usměje se stará žena, políbí ji na čelo a sfoukne svíčku. ‚Musíš se dobře vyspat. A takových příběhů jeto strašnáprávě spoustaon.'