Mistr Yi

Mistr Yi si zoceloval tělo a zbystřoval mysl prastarým bojovým uměním wuju tak dlouho, až se setřel poslední rozdíl mezi myšlenkou a činem. K násilí se sice uchyluje až k jako poslednímu řešení, díky rychlosti a ladnosti, s nimiž ovládá svůj meč, však takovéto spory pokaždé končí velice rychle. Jelikož je Mistr Yi posledním člověkem, který wuju ovládá, zasvětil svůj život hledání vhodných žáků, jimž by tento odkaz svého ztraceného lidu předal.

Yi byl považován za jednoho z nejschopnějších wujistů už dávno předtím, než se stal skutečným mistrem tohoto mystického bojového umění. Příležitost, aby mohl prokázat své dovednosti v praxi, na sebe nenechala dlouho čekat; do jeho odlehlé rodné vesnice totiž dorazily zprávy o obří noxijské invazi. Yi létal po ionských bojištích jako blesk a svými rychlými a smrtícími údery zaháněl zástupy noxijské pěchoty na ústup – k nemalé nelibosti noxijského Vrchního velení. Členové štábu záhy zjistili, že následovníci wuju představují pro jejich invazi vážné nebezpečí, a tak se rozhodli na kolébku tohoto smrtícího bojového umění zaměřit chemický útok nesmírného rozsahu. Těch pár, kterým se podařilo přežít otravu jedovatou směsí, přišlo nadobro o rozum. Domov Mistra Yi se změnil v hromadu trosek.

Po skončení války se Yi vrátil k tomu, co zbylo z jeho vesničky. Tam se stal poslední obětí celého útoku. Yi byl poražen na duchu, ne však na těle. Přimkl se tedy k jedinému citu, který zůstal v jeho srdci: k pomstě. Celé roky strávil výcvikem o samotě, poháněn stravující touhou ztrestat všechny, kdo stáli za zkázou jeho domova. Stal se z něj ještě vražednější šermíř než kdy předtím, pravé mistrovství wuju se mu však stále vyhýbalo.

Když už Yiovo zklamání dosahovalo vrcholu, přerušila jeho cvičení jakási neobyčejně vznešeně se tvářící opice. Svou výškou i držením těla připomínala člověka, sledovala Yiovy pohyby a napodobovala jej. Yi se ji snažil odehnat, ovšem to hbité zvíře s neobyčejnou chutí používalo proti Yiovi jeho vlastní techniky. Yi cítil, jak ho při zápase s tím hravým tvorem všechen vztek zvolna opouští, a když z jeho mysli zmizela poslední špetka nenávisti, chytil opici za ocas. V tu chvíli Yi pochopil, že se nemohl stát mistrem wuju, dokud byla jeho hnací silou nenávist. A tak s tím, jak pustil opici opět na svobodu, jej opustila i touha prolít krev svých nepřátel.

Yi opičákovi poděkoval za to, že mu ukázal, k čemu byl tak dlouho slepý, a byl překvapením bez sebe, když mu ten bez rozpaků odpověděl. Vyslovil přání naučit se Yiovo bojové umění. Byl to nezvyklý požadavek, ale Yi v něm spatřil nový smysl svého života. Seznal, že památku svého ztraceného lidu nejlépe uctí tím, když předá jeho učení nové generaci.

„Ani čepel toho nejostřejšího meče není ničím v porovnání s klidem vyrovnané mysli.“
-- Mistr Yi