Gnar

Džungle neodpouští nerozvážnost. Každá zlomená větvička vypráví nějaký příběh.

Lovil jsem už všechna stvoření, která tato džungle může nabídnout. Byl jsem si jist, že tu na mě už nečeká žádná další výzva, ale teď jsem narazil na něco nového. Stopy to po sobě zanechává jako obří kanec, drápy to má jako šavle. Člověka by to dokázalo roztrhnout vejpůl. Konečně něco.

Jak se plížím po stopách své kořisti skrz hustou džungli, všímám si spouště, kterou kolem sebe to zvíře napáchalo. Vstupuji na kruhovou holinu plnou pokácených stromů. Tito obří zelení strážci lesa tu stáli už odnepaměti a jejich na kov ztvrdlá kůra se vysmívala sekerám každého, kdo byl natolik pošetilý, že se je pokusil pokácet. A tohle stvoření je odhodilo stranou, jako by to byly jen slabé soušky.

Jak by mohlo takhle nesmírně silné zvíře jen tak zmizet? A přestože za sebou zanechalo takovou nepřehlédnutelnou stopu zkázy, dosud jsem jej nespatřil. Jak se může zjevit z čistého nebe jako hurikán a pak se zase rozplynout v džungli jako mlha nad ránem?

Třesu se nedočkavostí, že konečně stanu tomuto tvorovi tváří v tvář. Bude to úžasná trofej.

Přecházím přes holinu, nechám se vést zvukem potůčku a snažím se získat zpět ztracený klid. A tam jsem ho spatřil: chomáček oranžové srsti, pokrčený, jako by na něco čekal. Opatrně jsem jej z dálky sledoval. Z potůčku vyskočila drobná rybka a ten tvor za ní skočil, rozjařeně se vrhnul do vody. Ke své radosti jsem si uvědomil, že to byl yordl. A lovec, no vida!

To je dobré znamení. Co nevidět to zvíře najdu. Přede mnou se nic neschová.

Yordl vztyčil své veliké uši a otočil se mým směrem. Rozběhl se ke mně po všech čtyřech s kostěným bumerangem v ruce a prudce se přede mnou zastavil. Něco blábolí.

Mírně na toho mladého yordla kývnu hlavou a pokračuji ve své cestě. Snadno procházím poměrně náročným terénem a hledám stopy své kořisti. Snažím se zachytit její pach, ale něco mě ruší. Kousek za mnou se ozývá jakési štěbetání. Ten yordl mě sleduje. Nemůžu ho nechat, aby plašil zvěř. Otáčím se k němu a ukazuju do dálky. Věnuje mi nechápavý pohled. Musím být pádnější, ať už mi nese štěstí, nebo ne.

Vrátím se k němu a zařvu z plných plic, až se yordlova srst třepotá ve větru a země pod námi se chvěje. Po pár sekundách otočí hlavu a s mírným úsměvem pozvedne svůj malý bumerang. Na tohle nemám čas. Seberu mu zbraň z ruky a zkušeným hodem ji zaseknu do kmene stromu vysoko mezi silné větve. Otočí se, snaží se vyškrábat nahoru, zuřivě poskakuje kolem.

Ujdu sotva deset kroků, když mi děsivý řev zmrazí krev v žilách. Kolem se rozléhá ohlušující ozvěna pukajících kamenů a padajících stromů. Na cestu přede mě se zřítí obří strom. Yordlova kostěná zbraň se z něj uvolní a spadne na zem.

Burácivé hrdelní vrčení za mnou nabírá na intenzitě.

Udělal jsem obrovskou chybu.