‚Nechceš, abych ti vyprávěla nějakou pohádku?‘
‚Ale babi, na to už jsem přece stará.‘
‚Nikdo není moc starý na to, aby si nemohl vyslechnout dobrý příběh.‘
Dívka si neochotně zaleze do postele a čeká. Ví, že tuhle bitvu nemůže vyhrát. Za okny kvílí vítr a stáčí padající sníh do ďábelských vírů.
‚Tak která to bude? Co takhle tu o ledové čarodějce?‘ ptá se babička.
‚Ne, tu ne.‘
‚A co takhle nějaký příběh o Braumovi?‘ Odpovědí jí je pouhé ticho. Stará žena se usměje. ‚Těch je veliká spousta. Moje babička mi často vyprávěla o tom, jak Braum zachránil naši vesnici před obrovským drakem! Nebo jak jednou - to už je dávno - sjel po lávové řece! Nebo...‘ Odmlčí se a zamyšleně si položí prst na rty. ‚Už jsem ti vyprávěla, jak Braum přišel ke svému štítu?‘
Dívka zavrtí hlavou. Oheň v krbu praská a zahání meluzínu.
‚Inu dobrá. V horách nad naší vesnicí žil byl jeden muž jménem Braum...‘
‚To přece vím!‘
‚Staral se hlavně o své malé hospodářství, kde měl spoustu ovcí a koz, ale byl to ten nejmilejší člověk na světě. Vždycky měl na tváři úsměv a pro každého si našel vlídné slovo. Jednoho dne se však stalo něco hrozného. Na horu se vydal mladý trollí chlapec - bylo mu asi jako tobě - a narazil na tajnou chodbu vytesanou do skalního úbočí. Vstup střežily ohromné kamenné dveře, do jejichž středu byl osazený úlomek pravého ledu. Když je otevřel, nemohl uvěřit vlastním očím: spatřil sál plný zlata, drahokamů a všech možných pokladů, na které si jen vzpomeneš!‘
Dívka ani nedutá a babička pokračuje ve vyprávění: ‚Netušil ovšem, že to byla past. Ledová čarodějka ty dveře proklela, a jakmile jimi ten mladý troll prošel, TŘESK! a uvěznily jej uvnitř. Ať se snažil sebevíc, nedokázal je otevřít. Jeho volání naštěstí zaslechl jeden pastýř, který hnal kolem své stádo. Svolal na pomoc lidi ze širokého okolí, ale ani ti nejsilnější válečníci s dveřmi nepohnuli. Rodiče toho hocha byli celí zoufalí; ozvěna nářku jeho matky se snášela z hory do okolních údolí. Už se vzdávali veškeré naděje. A tu se k nim znenadání donesl vzdálený smích.‘
‚To byl Braum, že ano?‘
‚Ty jsi ale hlavička! Braum zaslechl jejich pláč a sešel dolů z hory. Vesničané mu pověděli o tom trollím chlapci a o kletbě, která jej uvěznila. Braum se usmál, pokýval hlavou, přistoupil k tajné chodbě a podíval se na dveře. Zatlačil. Zatáhl. Udeřil do nich; nakopl je; pokusil se je vyrvat z pantů. Ale dveře se ani nehnuly.‘
‚Ale vždyť Braum je nejsilnější člověk, co kdy žil!‘
‚Bylo to opravdu zvláštní,‘ kývá babička souhlasně hlavou. ‚Čtyři dny a čtyři noci seděl Braum na balvanu s hlavou v dlaních a snažil se něco vymyslet. Vždyť šlo o život dítěte! A když vzešlo slunce popáté, jeho oči se rozzářily a po tváři se mu rozlil široký úsměv. »Když nemohu jít skrz dveře,« řekl, »budu muset projít...«‘
Dívka se zamyslí a oči se jí náhle rozšíří úžasem. ‚Skrz horu,‘ vydechne.
‚Skrz horu,‘ přitakává babička. ‚Braum vyšel až na samý vrchol a začal se ranami pěstí probourávat směrem dolů. Jeden úder střídal druhý a balvany létaly vzduchem, až zmizel hluboko v srdci hory. Skála se začala otřásat. Vesničané ani nedutali. Když se oblak prachu rozptýlil, spatřili Brauma, jak stojí uprostřed pokladu a v náručí drží zesláblého, avšak šťastného trollího chlapce.‘
‚Já věděla, že to dokáže!‘
‚Neměli však čas na oslavy. Vše se začalo třást a bořit: Braumův tunel narušil skalní klenbu a ta se teď propadala! Braum neváhal, popadl očarované dveře a pozvedl je nad hlavu jako štít, aby se ochránil před tříštící se horou. Když bylo po všem, nenacházel Braum slov: na těch dveřích nebylo ani škrábnutí! O jejich zázračných schopnostech nebylo pochyb. A od té doby nosí Braum tento čarovný štít stále po svém boku.‘
Dívka sedí na postýlce a stěží skrývá nadšení. Babička chvíli čeká. Pak pokrčí rameny a vstane k odchodu.
‚Babičko,‘ zatahá ji dívka za sukni, ‚vyprávěj mi ještě něco.‘
‚Až zítra,‘ usměje se stará žena, políbí ji na čelo a sfoukne svíčku. ‚Musíš se dobře vyspat. A takových příběhů je strašná spousta.‘
