Vel'Koz

Přesunuji se k náhlému záblesku světla. Mrk. Mrk, mrk, mrk. Moje oči se přizpůsobují a hodnotí krajinu přede mnou.

Všude vládne shon. Sklopím zrak k malému bílému stvoření, které stojí na zadních nohou a očichává mě. Zajímá mne.

K jakému účelu sloužíš?

Spouštím analýzu toho tvora. Záblesk žhavého fialového světla a tam, kde se třásl ten tvoreček, teď leží jen hromádka prachu.

Savec... Noční... Vynikající sluch. Neuvěřitelně slabý. A přesto se tak nesmírně množí.

„Hm,“ zabručel jsem. Snad tu narazím i na nějaká komplexnější stvoření; ta mne fascinují.

Pohlcovat a učit se: to je můj účel. Ostatní, kteří cestují se mnou, jsou primitivní: zabíjejí a jedí, zabíjejí a jedí. Já musím nasbírat všechny dostupné informace, získat veškeré cenné zdroje.

Po čase jsme dorazili k jakémusi zničenému městu, ve kterém zůstala nedotčená jen jedna jediná věž. Buď byla něčím chráněná, nebo byla ušetřena záměrně. Rozložil jsem okolní rozvaliny. Dle mé analýzy se zde vyskytovalo ohromné množství magie. Žádný div, že zde došlo k takové rozsáhlé zkáze. Ta věž mě k sobě jakýmsi nevysvětlitelným způsobem vábí. Zatímco ostatní se vrhají na zbytky ležící kolem, já vstupuji do citadely.

Všude kolem se povalují jakási podivná zařízení. Jedno z nich zkoumám. Další záblesk žhavého fialového světla, další hromádka prachu.

Fascinující. Je to jakýsi nástroj pro pozměňování jejich vnímání času.

Zvláštní.

Jedinečné.

Dle stavu věže usuzuji, že její majitel odešel teprve nedávno. Artefakty, které tu zanechal, existují ve více bodech času a prostoru zároveň. Některé jsou komplexnější než ostatní; ale všechny jsou působivější než cokoliv, co jsem v této sféře až doposud spatřil. Vlastník této věže zná zřejmě věci, s nimiž jsem se na svých cestách dosud nesetkal.

Musím tyto vědomosti získat.

Opouštím věž a setkávám se s ostatními, kteří se mezitím shromáždili kolem vchodu. Jsou připraveni budovu zničit, stejně jako zničili vše ostatní, na co jsme kdy narazili. Tím by ovšem překazili můj cíl. Některé věci by Prázdnota neměla jen slepě pohltit.

Bez varování šlehám jedním ze svých chapadel, jehož špička je doběla rozpálená. První stvoření zasáhne výboj a odhodí jej stranou. Jakmile napřáhnu všechny tři končetiny a prolínající se paprsky začnou za divokého praskání energie rozpalovat okolní vzduch doruda, řev utichne. Ostatní dva se dají na útěk; vědí, co je čeká.

Musejí pokaždé prchat?

Otevřu své oko dokořán a vyšlu za nimi energetický paprsek. Okamžitě se změní na prach. „Hmm. Tavný bod stvoření z Prázdnoty je nekonzistentní,“ poznamenám si.

Na tom však nijak nesejde. Hlad v mém nitru stále roste. Šílím z něj. Toužím po pocitu sytosti jako nikdy dříve.

Na pouhý okamžik jsem zahlédl absolutní vědění.

A zmocním se ho.